Poznejte své oko (3. díl – sklivec, sítnice, cévnatka, zrakový nerv)

V předchozích dvou dílech jsme se postupně přesunuli od povrchu oka až k jeho předním strukturám, které regulují množství světla a umožňují zaostřování. Dnes se podíváme ještě hlouběji — do míst, kde se světlo mění na nervové signály a kde se vlastně rodí samotné vidění. Zaměříme se na sklivec, sítnici, cévnatku a zrakový nerv. Právě v těchto strukturách probíhá nejdůležitější část celého procesu.

Sklivec: průhledná hmota, která vyplňuje oko

Sklivec je čirá, rosolovitá hmota, která vyplňuje prostor mezi čočkou a sítnicí. Tvoří přibližně dvě třetiny objemu oka a jeho hlavním úkolem je udržovat tvar oční bulvy a poskytovat oporu sítnici. Z více než 98 % je tvořen vodou, zbytek tvoří kolagenová vlákna a kyselina hyaluronová, která mu dodává typickou gelovou konzistenci.

Sklivec je za normálních okolností dokonale průhledný. Vlivem stárnutí však může sklivec měnit svou konzistenci – může se začít zkapalňovat a jeho vlákna se mohou shlukovat. To je důvod, proč někteří lidé vidí tzv. „mušky před očima“ — drobné sklivcové zákaly, které vrhají stín na sítnici. Ve většině případů jsou neškodné, ale někdy mohou signalizovat i závažnější problém.

Cévnatka: výživa pro sítnici

Cévnatka (latinsky choroidea) je vrstva bohatě prokrvené tkáně, která leží mezi bělimou a sítnicí. Její hlavní funkcí je zásobovat fotoreceptory na sítnici kyslíkem a živinami. Sítnice je totiž jednou z metabolicky nejaktivnějších tkání v lidském těle — pracuje nepřetržitě a spotřebovává velké množství energie. Odvádí také odpadní metabolity sítnice, která by bez cévnatky nemohla správně fungovat.

Cévnatka také pomáhá regulovat teplotu v oku a pohlcuje přebytečné světlo, aby se neodráželo zpět a nezpůsobovalo rozmazání obrazu. Její pigmentace je důvodem, proč vnitřek oka vypadá tmavě.

Cévnatkou probíhají dlouhé přední ciliární arterie, jejichž hlavní funkcí je zásobování živinami přední struktury oka (např. duhovku, řasnaté tělísko). Dále se zde nachází krátké zadní ciliární arterie a retinální arterie, které vstupují do oka v oblasti terče zrakového nervu a můžeme je pěkně vidět na snímcích očního pozadí. Nachází se zde i velmi hustá síť tepen, které vyživují vnitřní stranu cévnatky. Odborně tuto síť nazýváme choriocapilaris. Žilní odtok nám zajišťují 4 votikózní žíly, kdy každá sbírá krev z určité oblasti oka.

Sítnice: místo, kde vzniká obraz

Sítnice (lat. retina) je tenká vrstva nervové tkáně, která vystýlá vnitřní zadní část oka. Je to právě ona, kdo zachytává světlo a přeměňuje ho na elektrické signály. Ty jsou následně odesílány do mozku, kde se teprve vytváří výsledný obraz. Sítnice je tedy něco jako film ve starém fotoaparátu — bez ní by vidění nebylo možné.

Tyčinky a čípky

Fotoreceptory a nervové buňky tvořící sítnici jsou z anatomického hlediska uspořádány v 10 vrstvách na sítnici, my se však pro jednodušší pochopení budeme věnovat pouze tyčinkám a čípkům. Tyto dva typy světločivných buněk nám zajištují jak černobílé vidění (skotopické), tak barevné vidění (fotopické). Tyčinky jsou více citlivé na světlo a umožňují vidění za šera, ale nerozlišují barvy. Čípky naopak zajišťují barevné vidění a do jisté míry zajišťují i zrakovou ostrost.

Ovšem ani vnímání barev není zcela tak jednoduchou záležitostí, jako by se mohl zdát. My už víme, že barvy vnímáme díky čípkům, zásadní je však to, že na sítnici se nachází tři druhy čípků a každý druh vnímá jinou vlnovou délku světla. Jinými slovy, existují čípky pouze pro vnímání červené, zelené a modré barvy. Počet kombinací těchto barevných odstínů nám dává celkový počet barev, který je lidské oko za normálních okolností schopno vnímat, tj. přibližně 1 000 000.

Žlutá skvrna (makula lutea)

Žlutá skvrna je nejdůležitější centrální část sítnice. V průměru má však jen 5 mm, přitom je zde největší koncentrace čípků, které jsou zodpovědné za nejostřejší centrální vidění — tedy to, co používáme při čtení, řízení nebo rozpoznávání obličejů. Její střed, fovea centralis, je nejcitlivější ze všech struktur oka.

Onemocnění

Sítnice je velmi citlivá a její poškození může mít vážné následky. Onemocnění jako věkem podmíněná makulární degenerace (VPMD) nebo diabetická retinopatie patří mezi nejzávažnější oční diagnózy, protože mohou vést až k úplné ztrátě zraku. V naší optice ovšem máme přístroje, které nám mohou pomoci tyto onemocnění odhalit. Více si můžete přečíst v našem článku zde: https://www.ocnioptika.com/icare-illume-drsplus-revoluce-v-ocnim-vysetreni-na-dosah-ruky/

Zrakový nerv: spojení oka s mozkem

Zrakový nerv si můžeme představit jako „datový kabel“, který přenáší informace ze sítnice do mozku. Obsahuje více než milion nervových vláken, která společně tvoří hlavní spojení mezi okem a zrakovou kůrou. Bez zrakového nervu by oko sice mohlo zachytit světlo, ale mozek by ho nedokázal zpracovat.

Zrakový nerv vstupuje do oka v místě zvaném papila. Toto místo neobsahuje žádné světločivné buňky, a proto zde vzniká tzv. slepá skvrna. Mozek ji však automaticky doplňuje informacemi z okolí a z informací druhého oka, takže si ji běžně vůbec neuvědomujeme.

Zelený zákal (glaukom)

Poškození zrakového nervu je velmi závažné, protože nervová vlákna se nedokážou regenerovat. Onemocnění jako glaukom mohou vést k trvalé ztrátě vidění. Jedná se o skupinu očních onemocnění, která poškozují zrakový nerv. Nejčastěji souvisí se zvýšeným nitroočním tlakem, ale může vzniknout i při normálním tlaku. Onemocnění často probíhá bez výrazných příznaků, zejména v počátečních stádiích. Pokud se neléčí, může postupně způsobit nevratnou slepotu. I toto závažné onemocnění jsme schopni v naší optice pomoci odhalit.

Co nás čeká příště

V příštím, závěrečném díle se podíváme na vnější pomocné struktury oka — oční víčka, slzné cesty a okohybné svaly. Ty sice nejsou přímo součástí optického systému, ale bez nich by oko nemohlo fungovat, chránit se ani udržovat potřebné prostředí pro ostré vidění.

Bc. Alžběta Svobodová