Poznejte své oko (2. díl – duhovka, zornice, čočka a řasnaté tělísko)

V minulém díle jsme se podívali na vnější vrstvy oka — struktury, které ho chrání a zároveň tvoří první krok v procesu vidění. Dnes se přesuneme o něco hlouběji, do přední části oka, kde se odehrává fascinující hra světla, barvy a zaostřování. Zaměříme se na duhovku, zornici, čočku a řasnaté tělísko — čtveřici struktur, které společně regulují množství světla vstupujícího do oka a umožňují nám vidět ostře na různé vzdálenosti.

Duhovka: barevná brána do oka

Duhovka (latinsky iris) je tenká kruhovitá struktura, jejíž hlavní funkcí je tvorba světelné clony. Je tvořena pigmentovými buňkami a hladkou svalovinou, která reaguje na světelné podněty.

Je to právě duhovka, kdo určuje barvu našich očí. Barva duhovky je dána množstvím a rozložením pigmentu melaninu. Modré oči mají melaninu méně, hnědé více. Zajímavé je, že barva očí se může v průběhu života lehce měnit — u dětí se často během prvních let postupně „dobarvuje“, u dospělých může vlivem stárnutí mírně tmavnout.

Albinismus – Pleť, vlasy i oči albínů jsou na první pohled jiné. Albinismus je stav, kdy tělu chybí pigment, a to i ve strukturách oka. Není-li melanin obsažen v duhovce, její barva se nám zdá červená, to však neznamená, že by pigment byl červený, ale že v duhovce schází. Červená barva je způsobena prosvítajícími cévami. Tento stav s sebou nese značné problémy s viděním, světloplachostí i celkovým postižením očí.

Duhovka má také velmi bohaté cévní zásobení a je citlivá na zánětlivé procesy. Zánět duhovky (iritida) patří mezi bolestivá onemocnění, která vyžadují rychlé ošetření.

Kolobom duhovky je vrozená oční vada, při které chybí část tkáně duhovky, což způsobuje, že zornice má tvar klíčové dírky nebo kapky. Vzniká obvykle při vývoji plodu. Projevuje se viditelným defektem, který je často doprovázen světloplachostí (fotofobií) a někdy sníženou zrakovou ostrostí.

Zornice: regulátor světla

Uprostřed duhovky se nachází zornice (latinsky pupila) — tmavý otvor, kterým světlo vstupuje do oka. Její velikost se neustále mění podle světelných podmínek, ale také podle emocí, únavy nebo po užití některých léků. Tento proces se nazývá pupilární reakce.

Zornice funguje podobně jako clona fotoaparátu. Když je světla hodně, zmenší se, aby zabránila oslnění a chránila sítnici (stav tzv. miózy). Když je světla málo, rozšíří se, aby do oka proniklo co nejvíce světla (stav tzv. mydriázy). Tento mechanismus je automatický a řízený nervovým systémem.

Zúžené zorničky se mohou objevit u lidí, kteří prožívají něco negativního, jsou ve stresu, mohou odhalit negativní postoj, či silné pochybnosti člověka, se kterým jednáte. Zúžení zorniček se může projevit společně se stárnutím organismu, starší lidé pak z toho důvodu vidí hůře za šera. Rozšířené zorničky naproti tomu mohou být vyvolány údivem nebo nákloností.

Zornice je také důležitým diagnostickým ukazatelem. Lékaři podle její velikosti, tvaru a rychlosti reakcí na světlo dokážou odhalit některé neurologické nebo oční poruchy. Například rozšíření jedné nebo obou zornic může být příznakem otřesu mozku, nitrolebního krvácení, cévní mozkové příhody nebo akutních problémů s cukrovkou. Může jít také o otravu některými rostlinami, léky nebo reakci na působení drog.

Čočka: lupa, která zaostřuje svět

Za zornicí se nachází čočka (latinsky lens crystalina) — průhledná, pružná struktura, která mění svůj tvar podle toho, na jakou vzdálenost se díváme. Tento proces se nazývá akomodace. Když se díváme na blízký předmět, čočka se zakulatí. Když se díváme do dálky, naopak se zploští. S věkem ovšem čočka postupně ztrácí svou pružnost — což vede ke známé presbyopii, tedy „stařecké vetchozrakosti“. Jakmile čočka přestává být schopna akomodovat, lidé začnou pociťovat nutnost nosit brýle na čtení.

Čočka je tvořena speciálními vlákny a je uzavřena v tenkém pouzdře. Nemá cévy ani nervy, což je výhodné pro její průhlednost, ale zároveň to znamená, že se nedokáže sama opravovat. Později se může zakalit, což je stav známý jako šedý zákal (katarakta).

Zdravá čočka je dokonale čirá a její povrch musí být hladký, aby světlo dopadalo na sítnici bez zkreslení. Jakákoliv změna její struktury se okamžitě projeví na kvalitě vidění.

Řasnaté tělísko: nenápadný, ale klíčový hráč

Řasnaté tělísko (corpus ciliare) je klíčová struktura, která obklopuje čočku a má hned několik zásadních funkcí. Jeho svalová část (musculus ciliaris) řídí akomodaci — tedy změnu tvaru čočky. Když se ciliární sval stáhne, čočka se zakulatí a umožní vidění na blízko. Když se uvolní, čočka se zploští a zaostříme do dálky.

Řasnaté tělísko má ale i další důležitou roli: produkuje nitrooční tekutinu, která vyplňuje přední a zadní oční komoru. Tato tekutina vyživuje rohovku a čočku a zároveň udržuje nitrooční tlak. Pokud je její odtok narušen, může dojít ke zvýšení nitroočního tlaku a rozvoji glaukomu (zelený zákal).

Součástí řasnatého tělíska jsou také tzv. zonulární vlákna (Zinnovy vazy), která drží čočku na místě a přenášejí na ni pohyb řasnatého svalu.

Přední a zadní komora oční

Všechny struktury, o kterých jsme se v tomto díle bavili tvoří tzv. přední a zadní komoru oční. Přední komoru oční si můžeme představit jako prostor ohraničený rohovkou, duhovkou a předním povrchem čočky. Zadní komora oční je úzký prostor nacházející se za duhovkou. V obou těchto strukturách proudí nitrooční tekutina, která má za úkol vyživovat rohovku, čočku. Udržuje také nitrooční tlak díky správné regulaci tvorby a odtoku komorové vody.

Co nás čeká příště

V příštím díle se přesuneme ještě hlouběji do oka a podíváme se na sklivec, sítnici a cévnatku — struktury, které zajišťují samotné vnímání světla a přenos informací do mozku. Právě tam se odehrává to nejdůležitější: vznik obrazu.

Bc. Alžběta Svobodová